Hurá na hory!

Hlava naší rodiny – tj. můj manžel – je vášnivým lyžníkem. A tak každoročně vyrážíme na hory, kde se především intenzivně lyžuje, lyžuje a lyžuje. Naše erdelka Colinka tudíž s námi nejezdí, jaksi by na ni nezbýval čas a prostor. Další mírnou komplikací je fakt, že naše cíle nebývají tuzemské, cesta je tedy delší, atd. atd.

Letos jsem ale připravila úplně odlišný zimní scénář: uspořádám „dámskou jízdu“- tedy já, dcera Kačenka a Colinka vyrazíme do Jizerských hor, a to ve všední dny, kdy tatínek bude pracovat a my zatím budeme pilovat styl a formu. Tedy především Kačenka která bude navštěvovat lyžařskou školku, kde ji odnaučí zlozvyky, které získala z „profi“ výuky maminky a tatínka. Colinky přítomnost byla pro mě automatická, budu přece pouze postávat pod kopcem a dohlížet na naši holčičku, jak trénuje s panem učitelem, tudíž budu i volná pro psí aktivity. Upřímně jsem byla zvědavá, jak lze na horách fungovat s pesanem.

S pomocí internetu jsem konečně objevila pension s volnou kapacitou-tedy akorát pro 2 osoby. Náhoda tomu chtěla, že majitelé byli pejskaři. Mají postaršího psa německého ovčáka a mladičkou fenu rotvajlera. Reakce na požadavek ubytování se psem byla tedy velmi kladná.

Cestou na hory jsem ještě navštívila velkoobchod se psím krmivem, nakoupila granule pro Colinku a jejího erdelího kamaráda Dashe, mírně zavalila vnitřní prostor auta a hurá dál na hory.

Po velmi krkolomném dojezdu na místo určení – pouze 2x mě místní občané vytlačovali ze závějí, což samozřejmě nevzniklo mým řidičským umem, ale díky usilovné práci místních Technických služeb – mě mírně zmrazila paní majitelka pensionu, která jenom Colinku uviděla, vykřikla:“Ha, pes! Jestlipak je čistotný, vychovaný, neštěká a hlavně nebude obtěžovat naše psy!?“ Řekla toho ještě víc, ale raději jsem vnitřně vypnula, vždyť negativní energie je tak přenosná. Naštěstí tím byla veškerá kynologická debata ukončena pro celý pobyt, kromě dalšího rozhovoru s jejím manželem o výcviku a velmi duchaplného pokusu paní skamarádit Colinku s jejich velmi „milou“, vykastrovanou fenkou, která samozřejmě nestála o další vetřelce v domě. Colinka rozhodně není rozený rváč, ale tady byl výsledek jasný a rychlý.

Další kapitolou byly restaurace. Tam byla zkušenost obdobná jako kdekoliv jinde. Tzv. „ode zdi ke zdi“. Buď paní servírka (šišlajíc o roztomilém plyšákovi) naši čubinku div nelíbala na  přivítanou nebo jinde paní servírka (již lehce zařaditelná od prvního pohledu: odrostlé kysličníkové blond vlasy, černá minisukýnka, tričko s velmi hlubokým dekoltem, špinavé dlouhé nehty s olupujícím se lakem, poněkud hlubší hlas a věk neurčitý-omlouvám se za tuto velmi kritickou charakteristiku, ale zkrátka vzájemné sympatie tu chyběly) ihned ve dveřích kričela cosi o čoklech, blechách, krátkém vodítku, náhubku a o mé inteligenci a drzosti. Tedy, svou image si u mě nevylepšila. A tak jsem navštěvovaly restaurace dle vstřícnosti personálu, kvalita kuchyně byla podružná.

Další zajímavou zkušeností je pohyb uvázaného psa na vodítku v lyžařském areálu. Sledovala jsem lyžující Kačenku z klidného místa pod kopcem, kus od vleku, na okraji lesa. Po dvou hodinách mě velmi vkusně pan vlekař vybídl, ať „s tím čoklem vypadnu a naučím se číst cedule“. Obešla jsem celý areál, včetně pokladen, pokynů bylo všude dost, ale o psech nic. Až pak mě na onu ceduli upozornily děti, byla jimi totiž moc oblíbená. Asi ji nakreslil pan vlekař, protože byla stejně vkusná jako on: na značku „zákaz vjezdu“ byl vkreslen kakající pes se svým výtvorem a s námahou vyvalenýma očima plných krvavých žilek. Aha, já myslela, že se obsluha vleku bojí o bezpečnost dětí, nebo o tlapky pejsků, které mohou přejet lyžaři, kdepak skutečnost je mnohem prozaičtější, jde o ...

Ale co jsme v přírodě, buďme turisty! Šancí na procházky zde mnoho nebylo, respektive žádné. Vždyť i vedlejší ulice k pensionům byly velmi zhruba uklizeny, a tak na turistické cesty lze zapomenout. Naše venčení probíhaly u silnic a na parkovištích, tam bylo uklizeno vzorně. Zlaté naše pražské procházky v Šárce, sami v lese, u potoka, trasy od 2 do 8 kilometrů.

Tak fajn Colinko, kde ještě tě rádi uvidí? Poslední kapkou byla poznámka naší polské sousedky od vedlejšího stolu v pensionu. Měla s sebou kromě manžele dvě děti, asi 3-letou holčičku a tak 9-měsíčního chlapečka. V tomto pensionu bohužel téměř všechny děti hrozně kašlaly a my jsme každý den trnuli, které další se nakazí. Bohužel po dvou dnech pobytu se přidalo polské miminko. S účastí jsem se podívala na jeho maminku, která mě sjela pohledem a řekla manželovi, že je to alergie na toho psa.

Jsem od přírody velký optimista a o úsměv často nepřicházím. Přesto jsem poněkud zahořkla a vím, že příště bude Colince nejlépe u své tradiční chůvy-u mé maminky.